Nevzpomínám...2/2

16. dubna 2013 v 14:53 | natalin |  Jednorázovky
Ták a máme tu druhý díl snad se vám bude líbit a Space love vám už píšu.Jenom tahle dílovka bude trošku pomalejší ok?


Rychle jsem vyběhl z pokoje.Doktorka za mnou.
"Pane Uchiho!"vykřikla,rychle mě doběhla a zastavila.
"Říkala jste,že to vypadá dobře."prohrábl jsem si rukou vlasy a ona se na mě se starostí v očích podívala.
"Poškození mozku není zlomenina ani tržná rána.Mozek je nevypočitatelný.Občas,jak se mozková tkáň natlačí k lepce dojde k menšímu poškození..."nenechal jsem ji ani domluvit a už jsem vylítnul.
"Menšímu?Vždyť mě nepoznává."vykřikl jsem.Chtělo se mi brečet.
"I když je při vědomí mohou se vyskytnout poruchy orientace nebo ztráta paměti."vysvětlovala mi,ale já ji pořád nevěřil.Nemohl jsem uvěřit,že mě moje Sakura nepoznává.Rychle jsem se sebral a odešel ještě jsem ji za sebou slyšel křičet.
"Ale to je normální!"V čekací místnosti jsem se opřel o box s minerálkami a složil hlavu do dlaní....

Tyto zlomové okamžiky...definují naše já.Ale nikdy mě nenapadlo...co by bylo kdyby si jednoho dne žádný z nich nevybavil...

Donesl jsem jí tažku s věcmi,ale v tom čekání na ni jsem usnul.Mé sny byli prázdné.Proto jsem byl šťastný,když mě přišla vzbudit.Poklepala mi na rameno.Já jsem se rychle posadil.
"Ahoj."řekl jsem ospale a usmál se na ni.
"Co tu děláš?"zeptala se zvědavě.
"Spím."řekl jsem jen tohle jedno slovo a ona se usmála.
"Přinesl jsem ti věci."ukázal jsem ji tažku.
"Děkuju."poděkovala a složila ruce na prsa.Pak si sedla na opěradlo gauče.
"A...mám trochu hlad."řekla a já se usmál.
"Jasně..jo."vzal jsem tažku a vstal.
"Tak pojď."rozešli jsme se směrem k nemocniční jídelně.
"Víš chtěla jsem si vyjasnit pár věcí o mě."Řekla,když si nandávala jídlo.
"A...o nás."dodala pak.Já se na ní jenom s nadějí díval.
"Jasně."řekl jsem po chvilce mlčení.
"Takže jsme manželé?"podívala se na mě s otazníkem v očích a já se nezmohl na nic jiného než prosté:jo.

"Musíš se na to dívat jako na šanci."ušklíbl se na mě Naruto,když jsme se procházeli po městě.
"Na mozkový trauma?"nadzvedl jsem jedno obočí a strčil do něj.
"To je šance?"ironicky jsem se zasmál.I když je někdy otravnej dokáže člověka pobavit.I když...tohle není k smíchu.
"Jo.Když si nepamatuje tebe,nepamatuje si ani žádnou tvojí kravinu.Můžeš začít znovu s čistým štítem."vyklopil druhej kámoš Nejji.
"No ale zase když si nepapatuje tebe...jak má vědět,že tě miluje?"To je ono...ten problém.Ona o mě nic neví.Celé čtyři roky,co jsem byl s ní si nepamatuje!
"Hele na rovinu.Porazilo mě,když si tě vybrala."Snažil se zachránit Naruto hned jak viděl můj výraz.
"Jo no rozhodně nerosteš do krásy."ušklíbla se Ino a všichni včetně mě se k ní přidali.
"jste člověku báječná opora."zasmál jsem se a oni jen přikyvovali.
"Ale teť vážně...co když si na mě nevzpomene.Co pak?"zvážněl jsem.Ino ke mě přišla a chlácholivě pohladila po ruce.
"Vzpomene si na tebe.I na nás na všechny...Jsme její rodina."jen jsem přikyvoval.Jsme její rodina,jsme její rodina...
"Jo máš pravdu."

Do nemocnice jsem za ní chodil každý den.Jednou pak řekla doktorka,že už může domů,tak jsem ji přinesl ještě kabát a ostatní věci na ven.Musím uznat...moc se jí tam nechtělo.Ale...ani se jí nedivím.Jako by mě neznala...

"Ták a jsme doma!"vykřikl jsem hned jakmile cvakla klika.Ona nic neříkala.Vypadala....překvepeně.Pak se podívala na mě.
"Tady bydlíš?"nadzvedla jedno obočí.
"Jo.Ale i ty."hodil jsem její věci a postel.Mezitím,co jsem ji vybaloval si prohlížela věci na poličkách.Po některých přejela prstem,až se zastavila na malé sošce,kterou mi vyrobila k narozeninám.
"To jsi dělala ty."řekl jsme ji hned jak jsem to zaregistroval a ona se na mě otočila.
"Vážně?"nadzvedla jedno obočí a já jen kývnul.Ona se pak najednou zasekla.
"Co moje rodina?"také jsem skameněl.Její rodina,její rodina....nevěděl jsem co jí mám říct,ale nakonec jsem se rozhodl pro apsolutní pravdu.
"Moc jsi o ní se mnou nemluvila,ale jednou si mi říkala,že jsi se s nimi pohádala a pak odstěhovala do města,kde jsme se potkali.Jinak o ní nic moc nevím."řekl jsem jedním dechem a ona si přisedla ke mě na gauč.
"Proč jsme se pohádali?"chtěla vědět,ale já....nemohl jsem jí to říct.Nemohl jsem ji říct,že její otec potváděl matku s její nejlepší kamarádkou.Ranilo by jí to a další stres už nepotřebuje.
"Nevím...to jsi mi neřekla."vzdychl jsem a pak pokračoval.
"Ještě jsem se tě chtěl zeptat.Mám si jít lehnout na gauč?"jen se na mě nevině podívala a kývla.Pochopil jsem ji.Taky bych nechtěl spát vedle"cizího"chlapa.
Cizí...to slovo je takové...děsivé.Je to jako noční můra.Miluju ji,ale ona....kdo ví jestli si vůbec vzpomene.

Na noc jsem si ustlal na gauči.Sakura šla spát brzo,ale já si ještě dělal nějaké papíry do studia.Ano!Mám své vlasní studio.Miluju hudbu a tohle byl můj sem,který jsem si před rokem vyplnil.Pro mě je hudba důležitá,ale ne tolik jako Sakura...

Ráno mě probudilo cvrlikání.Slunce mi svítilo do oken a i když se mi moc nechtělo,jsem se pomalu vyhrabal z postele.Sakura už byla vzhůru a dělala si kafe.
"Dobré ráno."pozdravil jsem a jen v trenkách se posadil naproti ní.
"Dobré."zvedla oči od novin.Počkat!Novin?Vždyť ona je nikdy nečetla!Vždy říkala,že tam píšou jen blbosti a když se něco potřebuje dozvědět,tak se zeptá.Já jsem si je pro jistotu každé ráno kupoval,ale ona?Když už tak se podívala na nějaké to umění,ale jinak nic.
"Co kdyby jsme si udělali malý výlet?"zeptal jsem se jí a ona se na mě s nedůvěrou v očích podívala.
"Ne.Ráno jsem volala rodičům a chtěla jsem se tě zeptat jestli by jsi mě tam neodvezl."Jen jsem překvapením otevřel pusu.K rodičům?Vždyť je celých pět let neviděla a ještě ta hádka....Ona k nim vážně chce jet?
"Dobře,ale..."nenechala mě domluvit a už se usmívala.
"Ták jo za půl hoďky budu u auta!"křikla na mě ještě a pak zmizela v pokoji.No...možná ji i chápu,že se chce jet podívat za rodičema a...možná je i dobře,že si tu hádku nepamatuje.Jen by se trápila.

Než bych vám tento příběh dovyprávěl...no bylo by to na dlouho.Tak vám to shrnu stručně:Od té doby byla Sakura s rodičema pořád.Dokonce se k nim po dvou týdnech nastěhovala.Byl jsem z toho uplně na dně.Tehdy,když jsme se vybourali jsme nebyli pojištění a tak mi varováni,abych zaplatil chodili téměř každý den.Mé studio to mělo doslova na háku.Jednou ke mě přišel její otec a nbídl,že když se se Sakurou nechám rozvést vše zaplatí.Já mu na to řekl,že nikdy a v žádném případě,ale....bylo to marné.Nemohl jsem Sakuru držet u sebe.Už mě nemilovala a i když já ji ano...podepsal jsem ty zatracené papíry.Její otec splnil vše co slíbil a já se uzavřel do sebe.Jediné,co mi zbylo byla ta šedá kočka...
Teť se tu trmácím temnými,zasněženými ulicemi.Zrovna procházím kolem kavárny:Kafe Memoric a vzpomínám na naše první setkání.Když v tom z ní vyjde ona...Sakura.Já se dívám na ni a ona na mě.
"Ahoj."usměje se,ale já nemám slov.Jen něco nesrozumitelně zamumlám.
"Co tu děláš?"nadzvednu jedno obočí.Začne chumelit...
"No víš.Přestěhovala jsem se zpátky do města dodělávám si uměleckou."Ona je zase zpátky?Copak se jí vrátila paměť?
"Už sis vzpoměla?"řekl jsem s nadějí v hlase,ale ona jen zakroutila hlavou.
"Ale něco jsem si uvědomila."skloněnou hlavu jsem prudce zvedl,až mi v ní křuplo.
"Láska je navždy a jediná."přišla ke mě a políbila mě.Bylo to něco užasného.Po roce,co jsem necítil její doteky....

Ták lidi vím,že to trvalo trošku dýl,ale to víte není čas!Ještě jednou jsem vás chtěla pozvat na můj druhý blog :
http://happyphotos.blog.cz/
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 ~Nana-chan ~Nana-chan | Web | 22. dubna 2013 v 21:38 | Reagovat

krásna :3 úplne sa mi páčila :3 Oznamko odo mňa ^^ Zajtra, 23. apríla sleduj môj blog, lebo sa tam objaví objednaný layout :3 Dúfam, že sa ti bude páčiť. Poprosím, keby si mi dala tvoj e-mail, ale tam v tom článku, kde budú layouty a, samozrejme, poprosím i názor naň ;)

2 Aki Aki | Web | 23. dubna 2013 v 9:40 | Reagovat

Krásna poviedka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama