Space love 1

8. března 2013 v 12:26 | natalin |  Space love

Ahojky.Ták máme tu první díleček moc jsem se na něj těšila tak se vám snad bude líbit.


Ten utlačující pocit mě děsí.Když víte,že jste mohli žít ještě hodně dlouho.Bohužel...je konec.Měla bych tu hysterčit stejně jako všichni ostatní,klepat se jako ratlík kterému páníček zapoměl svetr a vydal se do studené zimy.Běhat sem a tam a schánět potřebné věci do podzemního úkrytu i když je to zbytečné.Přesně tohle dělají všichni občané naší malé vesničky a nepochybuji o tom,že i ostatní obyvatelé země.Já to,ale nedělám.Jsem naprosto klidná.Nechápu to...Něco mi říká,že je to v pořádku a i když se to snažím ignorovat nejde to.Jsem poslední dobou taková no...vyrovnanější,jiná a to i když nás čekají poslední minuty života.Ptáte se co se děje?
Píše se rok 2147 a zemi čeká konec důvodem nějakého výbuchu ve vesmíru,který zasáhne i nás.Jistě si říkáte,že o tam vědci věděli a mohli nás zachránit.To těžko.Jasně technologie hodně pokročila,ale ne natolik,aby zachránila lidstvo.
Když jsem se ráno probudila.Slunce bylo nějaké no...větší.Nikdo si s tím nelámal hlavu dokut ve zprávách nehlásili konec.
Teť je rudé světlo téměř přes celou oblohu.Dávám tomu tak hodinu než nás to uplně spolkne.
"Sakuro!"uslyším jemný hlas mé kamarádky Hinaty.Prudce se otočím a uvidím malého černo-bílého pejska,za kterým se žene modrovláska.Kailu jsem dostala minulý měsíc k narozeninám.Je to border kolie.Ještě štěně.Než jsem sem šla dala jsem ji Hině na hlídáni,ale zdá se,že mě našla.
Když ke mě pejsek doběhl packy obřel o mé koleno a oblízl mi ruku,ve které jsem držela malý blok.Takový deníček.
"Ahoj."podrbala jsem ji za velkýma ušima oproti hlavě a ona radostně zaštěkala.
"Ahoj."zopakakovala jsem Hin,když doběhla.Ta se na mě jen vyčítavě podívala.
"Utekla mi hned jak jsi odešla.Vaši uplně šílí a hledají tě."vyvalila na mě zadýchaně.
"Kde jsou?"vstala jsem prudce.Rodiče jsou děsní nerváci.Bojí se o mě jenom,když opustim ulici.A teť...je to tu jeden velký zmatek.
"Doma."hlesla a já se trochu uklidnila.
"Chtějí,aby se naše rodiny setkali a společně se rozloučili."zavzlykala.Hin je děsná citlivka.I když v tomhle případě ji chápu.
"Hin."objala jsem ji.Ona si přitiskla hlavu na mé rameno.¨
"Když já se strašně bojím."podívala se na mě uslzenýma,fialovýma očima.
"Vím.Já taky."usmála jsem se na ni.Takhle jsme tam stáli asi pět minut,dokud jsem ji jemně neodstrčila.
"Musíme jít."společně jsme se rozešli zpátky do vesnice.Kaila vesele ťapkala za námi.Divím se,že není vyděšená.Vždyť zvířata katastrofu vycítí.Chová se divně.

Pomalu jsme otevřeli dveře do našeho skromného domečku.Není nijak velký.Tak akorát pro čtyřčlenou rodinu.
V obýváku už všichni byli a vyčítavě se na nás podívali.
"Kde jsi byla?"přiběhla ke mě vyděšená matka a vzala mou hlavu do dlaní.
"Na louce.Přemýšlela jsem."svěřila jsem se jí a posadila se vedle Hin na gauč.Kaila mi skočila na klín a oblízla mi obličej.
"Nezlobí se?"optala se Hin.To se mi na ni líbí.Bojí se o ostatní víc než o sebe.
"Ne."zakroutila jsem hlavou.Ona se na mě usmála a pohladila pejska.Na stole před gaučem byli všelijaké chlebíčky,zelenina,ovoce,koláče,atd...Mamka asi vyklidila ledničku.Jenom nechápu jak teť můžou jíst.
"Hinato,Sakuro."obě jsme jako na povel zvedli hlavu.Byl to Hinatin brácha Neji.Se smutným výrazem(kterej u něho vidim málo kdy)se usmál.
"Chtěl jsem se rozloučit."dodal a mě sklaplo.Irogantní Neji má nějaký city jo?Bravo!Posadil se mezi nás.
Mám ho ráda.Když není s těma jeho"kámošema"je v pohodě.Hinata se k němu přitulila a položila si hlavu na jeho silné rameno.
"Mám tě ráda."vzlykla a po její bledé tváři se začali kutálet slzy.
"Neboj.Já tebe taky.Vím,že jsem se choval jako debil....a omlouvám se."Vážně se k Hin choval hnusně.Každej den si mi stěžovala.Bylo jí to líto.
"To nic."vykouzlila usměv na roztomilé tváři.Takhle jsme se rozlučovali asi půl hodiny.Plakali jsme,objímali se...

Když jsme vyšli ven.Bylo vedro.Vypadalo to tu jako...v troubě.Ano to je ono.Rudá obloha zářila a mohlo být tak...50 stupňů a teplota se rychle zvyšovala.Matka si přikrila zelené oči a štěňátko zakňučelo a stočilo se do klubíčka.
"Kailo."podívala jsem se na ni a vzala do náruče.
"Už se to blíží."zavzlykala Hinata a objala bratra.Ten pohled byl smutný.Bylo mi do pláče,ale nebála jsem se.
Netrvalo to dlouho a ozářilo nás spalující světlo,ale necítila jsem se tak.Bylo mi...příjemně.Jako by se kolem mě rozprostřela zelená mlha,která mě ochraňovala.Cítila jsem naprosto neznámý pocit a pak jsem omdlela...

Vím lidičky moc krátké.Další díl tu bude až budu mít nejmíň tři komentáře.
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 naseskolaajineblbosti7 naseskolaajineblbosti7 | 8. března 2013 v 18:46 | Reagovat

zajímavý začátek začíná to dobře je to nádherný těším se na další díl jako vždy :D

2 itasaku15 itasaku15 | Web | 9. března 2013 v 9:28 | Reagovat

pekný dielik som zvedava ako sa to bude vyvíjat dalej.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama